Pokud se tito studenti budou druhému jazyku věnovat asi 90 minut týdně, budou za čtyři roky na úrovni falešný začátečník, případně se stihnou dobře naučit azbuku. Za další dva roky pak vše úspěšně zapomenou. Zároveň je potřeba vědět, na úkor kterých předmětů výuka proběhne. Zavedení druhého jazyka na základní školu, totiž nenavyšuje celkový počet vyučujících hodin. Lze tedy očekávat i snížení počtu hodin věnovaných prvnímu jazyku. Takže místo toho, aby dobře zvládli jeden jazyk, budou se motat ve dvou.
A pokud se poučím ze svého studia, tak ještě rok či dva po ukončení školy jsem slušně uměl tři jazyky. Nejrychleji jsem zapomenul ruštinu, jelikož jsem jí nikdy nepoužil. Z němčiny si pamatuji základy a na dovolené si dokážu objednat v restauraci. A jediný jazyk, který jsem ještě nezapomněl, je ten, který pravidelně používám. Dokážu si tedy představit, jak dopadnou znalosti druhého jazyka u většiny populace.
A pak tu mám ještě jeden otazníček. Kdo zajistí, že na učilišti bude k dispozici stejný druhý jazyk jako na základní škole? Základní škola totiž může mít ve svém středu ještě bývalé ruštináře a zavede tedy ruštinu jako druhý jazyk. Učiliště následně nabídne žákům třeba němčinu a budou začínat opět od nuly? Nestačil by tedy druhý jazyk jenom u studia s maturitou? A začít až na střední škole?
Kdo bude tedy mít z nařízení užitek? Školy určitě ne. Ty očekávají těžké finanční i personální problémy spojené s plněním nařízení. Takže jediný kdo snad může vydělat, je vydavatel učebnic. V jednom ročníku je přibližně 100 tisíc žáků. Dnes je na každý předmět učebnice a cvičební sešit. Učebnice se obnovují přibližně jednou za 5 let a cvičební sešity jsou nové každý rok. Zisk je tedy v řádech jednotek milionů ročně. To se mi jako důvod taky nezdá.